Vlakem za jinou realitou

Některé dny se probouzím s pocitem, že potřebuji odjet. Ne pryč od něčeho, ale směrem k něčemu. Vydat se do jiného města, do jiného světa. Tam, kde mě nikdo nezná, kde se stávám součástí proudu něčeho většího. Sednout na vlak, nechat se volně unášet po kolejích, které mizí za oknem, a s každým ujetým kilometrem je cítit, jak se ve mně něco rozvolňuje. Jak se můj vnitřní svět mění spolu s tou vnější realitou i jakoby mě železniční trať vedla nejen skrz krajinu, ale i skrz čas, skrz vrstvy mé vlastní mysli, do jiné reality, která není méně skutečná, jen jiná.

Miluji dobré lidi. Miluji pohledy, které se potkají a rozumí si beze slov. Úsměvy cizinců. Milá slova mezi neznámými. Někdy i hluboká přátelství na mizící okamžik, na chvilku, ale tak hluboká, jako když se známe celý náš život. Možná právě proto tak miluji velká města a jejich živoucí tep. Ta místa, kde proudí život, kde je vír lidí, kde se každou chvíli něco děje. Sednout si jen tak na lavičku na nádraží, do kavárny na rohu, nebo k fontáně na náměstí, kde kolem mě plynou desítky, stovky lidských příběhů. Pro někoho chaos, pro mě symfonie. Pro někoho hluk a přehlcení, pro mě tanec duší, srdcí i se kterými se v tichosti spojuji.

Jiní lidé to mají jinak. Utíkají před tím ruchem, vyhledávají ticho, samotu, klid. Já si klid nesu v sobě, a právě v tom vnějším pohybu ho paradoxně nacházím nejvíc. Když jsem obklopena proudem života, teprve tehdy se cítím napojená. Ne odpojená, ale naopak, že jsem součástí všeho a všech. Součástí děje, který mě přesahuje, který mě vyživuje, který mě vábí stále dál. Proto tolik i miluji cestování vlakem. Vlak je pro mě metaforou změny, přechodu, pohybu vpřed, aniž bych musela vědět přesně kam. Vlak je pro mě mezisvětí a ani tady, ani tam, ale přesně v tom meziprostoru, kde může vznikat něco nového.

Sedím ve vagonu a kolem mě lidé s příběhy, které nikdy nepoznám a někdy mi jsou rychle odkryté. Starší paní s očima plnými tichého smíření, mladík, co kreslí do sešitu cosi, co možná nikdo nikdy neuvidí, dívka s knihou, která se ztrácí v jiném světě, a někde za mnou smích dětí, co objevují svět. Všichni míříme jinam, ale právě teď jsme tu spolu. V tom jednom okamžiku sdílíme přítomnost. A mně to stačí. Nepotřebuji víc.

Když dorazím do města, tak mám pocit, jako bych vstoupila do snu. Měním tempo chůze, začínám víc vnímat. Každý kout, každý hlas na ulici, každou vůni, každý tón mě zasahuje. Dívám se na lidi, kteří sem prostě patří, a přesto mě v sobě přijímají jako další kapku v řece. Je to zvláštní druh svobody a to být někde, kde nic nemusím. Jen být. Dýchat tu jinou atmosféru. Nasávat jinou realitu. Vnímat, jak se má energie mění v přítomnosti jiných energií.

Někdy si sednu do parku a jen pozoruji. Představuji si, co kdo právě řeší, co koho těší, co komu chybí. Nezapojuji se, ale vnímám, naciťuji a nebo jsem součástí jejich příběhu, který mi vyprávějí. V takových chvílích se stávám tichým svědkem lidskosti a životních jejich příběhů. Bez nároků, bez předsudků, bez hodnocení. Jen prostě jsem. A to "být" je najednou tak naplňující, tak pravdivé, že si uvědomím, jak moc je život krásný i právě ve své obyčejnosti.

Pak se zase vracím zpátky. Do svého každodenního světa, ale něco ve mně se vždy změní. Jakoby se do mě otiskla energie všech těch, kteří prošli kolem, kteří se mě jen lehce dotkli, a přesto zanechali stopu. A já tu stopu nesu dál. Až do další cesty. Až do dalšího vlaku. Až do další jiné reality, která ve skutečnosti není jiná. Je jen odrazem toho, co nosím v sobě.

Možná proto miluji cestování vlakem. Protože mi připomíná, že i když nemohu ovládat směr všeho, co se děje kolem mě, mohu se rozhodnout - nastoupit. Vydat se. Otevřít se. A nechat se proměnit. A to je někdy víc i než samotný cíl...🌞💕😘🍀💌🌞

Autor článku: Kristýna Brejchová 2025